O dětech a učení (se)

01.06.2020

Myšlenky sepsané v tomto článku mi kroužily hlavou dlouho. A jistě není náhodou, že zrovna na Den dětí dokroužily až sem, kde si je můžete přečíst. Pojďte nahlédnout do mého zamyšlení o dětech jako našich největších učitelích a o našich povinnostech vůči nim, které spatřuji mimo jiné v respektujícím a individuálním přístupu.

Prošla jsem pečlivou výchovou mých rodičů, ráda jsem navštěvovala základní školu a gymnázium, s nadšením jsem studovala vysokou školu a s velkým odhodláním jsem nastupovala do praxe jako logoped ve zdravotnictví. A víte, kdo mě naučil nejvíc? Děti!

Největší školou života, nejpravdivějším zrcadlem a největšími učiteli jsou mi dnes a denně moje děti. A že se mám ještě mnoho co učit, nadělil mi Vesmír hned tři velké učitele v podobě mých synů. Nutí mě vykročit z komfortní zóny, neustrnout, vyvíjet se, být stále v pohybu, bourat stará přesvědčení a hledět na svět vždy nově, hravě a s lehkostí. A nejsou to jen moje děti, které mi dávají takové impulzy. Velmi podobně mě posouvají i moji dětští klienti.

Protože si v logopedii kráčím svou cestou a kromě jiného volím respektující přístup, zcela samozřejmě jsou i moji malí klienti a jejich rodiče bytosti svobodnější a z podstaty odmítající autoritářský přístup, nudu či jednotvárnost... Jsou to zkrátka děti nové doby, ať se na to podíváme pragmaticky či spirituálně. Z pragmatického pohledu jsou to děti vychovávané respektujícími rodiči, mnozí z nich se inspirují v přístupech Nevýchovy, Respektovat a být respektován, Vychováváme děti a rosteme s nimi, AHA rodičovství a podobně. Ze spirituálního pohledu se říká, že (již nějakou dobu) přichází na svět nová generace dětí, které jsou moudré, vnímavé a velmi citlivé. Říká se také, že komunikují beze slov, vnímají mnoho z toho, co my nevnímáme, a někdy jim tak trochu uniká smysl verbální komunikace, protože ji samy pro sebe nepotřebují. A někdy vidím, že se oboje prolíná a duchovně vyspělé děti se rodí respektujícím rodičům. Je to logické, přišly na tento svět plnit své poslání, nepotřebují rodiče, kteří by v nich jejich sny a plány zadusili v zárodku. No jo, jenže zkuste takovému dítěti říct: "Seď v klidu a opakuj po mně!"

Víc než kdy dříve se individuální přístup stává nutností. Jenže se zároveň stává také obrovským klišé a kouzelnou formulkou - abrakadabraka máme individuální přístup, přihlaste k nám své dítě. Je vám to povědomé? Že je praxe mnohdy úplně jiná, jistě nemusím dlouze opisovat. Co je individuální přístup pro mě? Úplné nacítění se na dítě a jeho potřeby a přizpůsobení celého společného setkání jeho potřebám. A do toho všeho se snažím vkládat osvědčené i nové postupy, které směřují k cíli mé práce, tedy co nejlepším komunikačním dovednostem ve všech rovinách (slovní zásoba, gramatika, výslovnost). V praxi to vypadá tak, že někdo potřebuje obalit logopedická cvičení notnou dávkou legrace. Někoho by naopak i malá legrácka vyrušila a potřebuje k úkolu přistupovat seriózně a dospělácky - splním si úkol, poděkuji, rozloučím se, odcházím. Někdo si potřebuje vše osahat, potřebuje mít z vyvozovaných hlásek hmatový vjem, skutečný prožitek. Někomu stačí hlásku jen ukázat a potřebuje svůj klid, aby si ji sám vyzkoušel a natrénoval. Někdo rád trénuje se zrcátkem, k někomu se se zrcátkem nesmím ani přiblížit. Někdo si i na mě potřebuje sáhnout a být mi blízko, někdo si drží odstup. S někým trénujeme hlásky na nekonečných fantazijních příbězích. Někdo poctivě doplňuje slova do vět a neudělá ani o kousek víc. Ale ono nic není víc, nebo míň. Každý jsme jiný, ne lepší, ne horší. Jsme různí proto, že jsme si na svět přinesli různé úkoly a k jejich naplnění potřebujeme různé vlastnosti. My dospělí si k tomu svůj prostor uhájíme. Ale děti potřebují respektující a individuální přístup svého okolí uhájit s naší pomocí. Způsobů je mnoho, jistotu jsem odhalila pouze jednu. Úplně jistě vím, že kdykoli mám byť i jen náznak pocitu, že už toho hodně vím a znám a pro každé dítě vysypu ideální postup z rukávu, usedne proti mně dítě s nekonečně hlubokýma a moudrýma očima, ve kterých se odráží celý Vesmír a výzva: "Tak a teď ukaž, jestli jsi dost dobrá!" S láskou a pokorou mohu odpovědět jen: "Snažím se, milé děti, upřímně se snažím být vám dobrým průvodcem a parťákem, dokud to potřebujete. A z celého srdce děkuji za to, že jste, nutíte mě hledat další a další cestičky a nenecháte mě ustrnout!"